Laboratoř klinické biochemie
a hematologie v Zábřehu.

Protilátky proti thyreoglobulinu (anti-TG)

Autoimunitní tyreoiditida byla poprvé popsána v roce 1912 Hashimotem a autoimunitní onemocnění štítné žlázy spojené se strumou se nazývá Hashimotova tyreoiditida. Přítomnost anti-Tg u pacientů s tímto onemocněním byla poprvé prokázána v roce 1956 Roittem a kol. Na rozdíl od autoprotilátek proti tyreoidální peroxidáze (anti-TPO) se autoprotilátky proti tyreoglobulinu nejeví jako patogenní, ale mohou sloužit jako indikátor onemocnění. Tyreoglobulin je glykoprotein o molekulové hmotnosti 670 000 daltonů, který se skládá ze dvou identických podjednotek a je hlavním proteinem přítomným ve štítné žláze. Tento protein obsahuje 40 tyrosinových zbytků, ze 140 v jedné molekule, které jsou využity pro jodaci během biosyntézy tyroxinu (T4) a trijodtyroninu (T3), a zodpovídá tak za akumulaci jódu štítnou žlázou. Ačkoli ve většině případů Hashimotovy tyreoiditidy, primárního myxedému a Gravesovy nemoci jsou anti-Tg zjištěny společně s anti-TPO, až 1 % případů hypotyreózy je spojeno pouze s anti-Tg. Anti-Tg bývají zjištěny u případů mírné hypotyreózy nebo hypertyreózy a často také u pacientů s jiným autoimunitním onemocněním, jako je revmatoidní artritida, perniciózní anémie a diabetes typu I. Anti-Tg jsou detekovány u 30-60 % pacientů s karcinomem štítné žlázy. U těchto pacientů je při stanovení antigenu Tg nutné brát v úvahu pravděpodobnou přítomnost významných hladin anti-Tg, neboť ty mohou měření a detekci antigenu Tg ovlivnit. Nízké hladiny anti-Tg jsou také přítomny až u 20 % asymptomatických jedinců, zejména u starších lidí a častěji u žen než u mužů. Klinický význam těchto autoprotilátek je však nejasný.